Je devět večer. Ležíš na gauči a v hlavě se ti honí, co bys ještě měla udělat. Svačiny na zítřek, uklidit kuchyň nebo dopsat článek, který máš rozepsaný v laptopu vedle sebe. Místo toho už hodinu bezmyšlenkovitě projíždíš Instagram, sleduješ cizí recepty nebo videa s koťátky. Cítíš čím dál větší frustraci, že se nedokážeš zvednout […]
Čím jsem si musela projít, abych se naučila zastavovat. Protože přetížená funkčnost, stav, kdy toho máme hodně, a přesto fungujeme, není normální ani dobrý.
Věta, která neoznačuje selhání, ale něco docela jiného. Možná si opakuješ, že jsi neschopná, že je to tvoje selhání a jsi vlastně celkově hrozná. Jenže ta věta není a nikdy nebyla o selhání.
O tom, jak je přetížení „nakažlivé,“ a že se nepřenáší tlakem, ale tempem. A taky o tom, jak se člověk může ztratit ve fungování, aniž by si toho všiml.
Jak vzniká pocit nezastupitelnosti u žen? Pocit, že nemůžou nic pustit, protože by se všechno rozpadlo. O oprávněnosti pocitu nezastupitelnosti a jeho důsledcích.
Když jediná představitelná úleva vypadá jako útěk – a přesto víš, že si ho nedovolíš. Chtěla úlevu a místo, kde by nemusela držet všechno sama. A to je něco, co se dá hledat jinak než útěkem.
O zahlcení, které se někdy tváří jako únava a jindy jako neklid. A o tichých cestách ven, které nezačínají řešením, ale zpomalením. Někdy není potřeba další řešení. Jen prostor, kde se hlava může na chvíli zastavit. A kde není nutné hned vědět, co dál.
O ženách, které už nemají plán, přání ani zakázku. Jen tiché přání, aby se svět na chvíli přestal tlačit.
Je v pořádku nevědět, co se děje. Nevědět, co chtít. Nemít jasnou zakázku. Stačí vědět, že takhle už ne.
Hranice nejsou agrese. Jsou ochrana. A moc nad tebou má jen ten, komu ji svěříš.
Co se stane, když to odmítneš uvěřit tomu, že nejsi arogantní, zlá ani necitlivá.
