Jak vzniká pocit nezastupitelnosti u žen?
Nedávno mi jedna žena řekla větu, kterou slýchám častěji, než by člověk čekal.
„Já vlastně ani nevím, kdy jsem si naposledy sedla. Všechno nějak běží… a kdybych zvolnila, asi by se to rozpadlo.“
Neříkala to dramaticky ani s pocitem křivdy. Spíš klidně, skoro věcně. Jako by jen popisovala něco, co je prostě součástí její reality. V jejím světě totiž všechno fungovalo. Práce běžela, rodina byla zajištěná, věci se stíhaly a zvenčí by většina lidí řekla, že má všechno dobře zorganizované a pod kontrolou.
A přesto v ní byla únava, kterou nejde dospat.
To je možná jeden z důvodů, proč je tak těžké tenhle stav rozpoznat. Nezastupitelnost totiž většinou nevzniká z velkého rozhodnutí ani z touhy všechno řídit. Nevzniká ani z potřeby být dokonalá. Ve skutečnosti začíná mnohem nenápadněji.
Začne tím, že něco vezmeš na sebe, protože víš, že to zvládneš. Že pomoc neodmítneš, protože nechceš přidělávat starosti ostatním. A taky proto, že máš zkušenost, že když se do něčeho pustíš, většinou to dopadne dobře.
Je v tom schopnost, zodpovědnost a ochota. Vlastnosti, které jsou samy o sobě velmi cenné.
Jenže právě tyhle vlastnosti postupně vytvářejí dynamiku, kterou si člověk dlouho ani neuvědomí.
Postupně si totiž začneš nabírat víc. Ne proto, že bys musela. Ale protože můžeš. Protože víš, že to zvládneš. A protože se zdá jednodušší udělat věc rovnou, než ji vysvětlovat nebo přenášet na někoho jiného.
Schopnost zvládat věci dobře a včas přirozeně vytváří očekávání. Okolí si zvykne, že když něco držíš ty, funguje to. A očekávání se časem změní v samozřejmost.
Ne proto, že by tě někdo chtěl přetížit nebo zneužít. Spíš proto, že každý systém – rodinný, pracovní i vztahový – se nakonec opře o toho, kdo unese víc.
A tak se může stát, že jednoho dne držíš víc věcí, než je zdravé. A přesto máš pocit, že nemáš právo polevit.
Mnoho žen, se kterými mluvím, nejsou slabé. Naopak. Jsou schopné, spolehlivé a dlouhodobě ochotné převzít další díl odpovědnosti. Jen si postupně zvykly nést víc, než je jejich díl.
A dokud všechno běží, nikdo tenhle mechanismus příliš nezpochybňuje. Často ani ony samy.
Možná dnes není potřeba dělat žádnou velkou změnu. Možná stačí jen na chvíli zpomalit a položit si jednoduchou otázku:
Kdy jsem si naposledy dovolila něco odmítnout?
Pracuji se ženami, které dlouhodobě nesou víc, než je zdravé. Ne proto, aby se staly méně zodpovědnými nebo přestaly fungovat. Spíš proto, aby už nemusely všechno držet samy.
Někdy totiž stačí jedno klidné setkání, ve kterém můžeš na chvíli přestat být tou, která drží všechno pohromadě. Pokud tě to oslovilo, napiš mi nebo se objednej zde.
