Ještě to drží
O momentu, kdy všechno ještě funguje, ale ty už víš, že je to moc.
Anonymní příběhy z koučovacích sezení. O ženách, které byly unavené, zahlcené, na hraně, a při našich rozhovorech něco se pohnulo. Ne dramaticky, ale pravdivě.
O ženě, která nehledala změnu ani řešení. Jen klid, oporu a prostor, kde už nemusela nic vydržet. Na začátku chtěla jen utišit bolest, a toužila po Úlevě s velkým Ú.
Někdy není třeba hned všechno měnit. Stačí zůstat a začít slyšet sebe.
Není nutné měnit svět. Stačí učit se být v něm jinak. Měnit to jediné, co ti opravdu patří: sebe. Pak se, krok za krokem, začne měnit všechno ostatní.
O ženě, která nerezignovala ani nebojovala. Jen začala být pravdivá. Nejprve tam, kde to bylo bezpečné“ v sobě.
O ženě, která věděla, že to takhle nechce. Ale neale nedokázala si to dovolit jinak. A tak čekala až do chvíle, kdy nabylo zbytí.
Hranice nejsou agrese. Jsou ochrana. A moc nad tebou má jen ten, komu ji svěříš.
Co se stane, když to odmítneš uvěřit tomu, že nejsi arogantní, zlá ani necitlivá.
Už dlouho váhala mezi dvěma cestami. A už dlouho nevěděla, která je ta pravá.
Možná se i ty snažíš něco rozseknout. Možná je právě tohle ta chvíle, kdy nemusíš. A kdy se to stane samo.
Jedna žena. Jeden rozhovor. Spousta slov – a pak jedno jediné ticho, ve kterém se všechno změnilo. To ticho nebylo prázdné. Nebylo trapné. Nebylo ani smutné.
Byla vychovaná k pokoře. Takové, která vypadá jako ctnost, ale je především poslušností.
Ale pravá pokora není malost. A pravé sebevědomí není pýcha.