Dlouhodobá spolupráce – vše, co potřebuješ vědět
Navenek všechno zvládáš, uvnitř ti ale docházejí zásoby. Přetížení a vyčerpání se dá rozplést. Dlouhodobá spolupráce je prostor, kde se to děje. Bez tlaku a ve tvém tempu.
Navenek všechno zvládáš, uvnitř ti ale docházejí zásoby. Přetížení a vyčerpání se dá rozplést. Dlouhodobá spolupráce je prostor, kde se to děje. Bez tlaku a ve tvém tempu.
Je devět večer. Ležíš na gauči a v hlavě se ti honí, co bys ještě měla udělat. Svačiny na zítřek, uklidit kuchyň nebo dopsat článek, který máš rozepsaný v laptopu vedle sebe. Místo toho už hodinu bezmyšlenkovitě projíždíš Instagram, sleduješ cizí recepty nebo videa s koťátky. Cítíš čím dál větší frustraci, že se nedokážeš zvednout
Nic po sobě nechtít, odpočívat jen tak, být jen tak sama se sebou. Dovolit si odpočinek, nicnedělání, nebo dělání toho, co sama chceš. Dokážeš to?
Čím jsem si musela projít, abych se naučila zastavovat. Protože přetížená funkčnost, stav, kdy toho máme hodně, a přesto fungujeme, není normální ani dobrý.
Věta, která neoznačuje selhání, ale něco docela jiného. Možná si opakuješ, že jsi neschopná, že je to tvoje selhání a jsi vlastně celkově hrozná. Jenže ta věta není a nikdy nebyla o selhání.
O tom, jak je přetížení „nakažlivé,“ a že se nepřenáší tlakem, ale tempem. A taky o tom, jak se člověk může ztratit ve fungování, aniž by si toho všiml.
Někdy nejsme unavené proto, že bychom nezvládaly život. Ale proto, že jsme ho dlouho držely za víc lidí najednou. Pro okolí vše funguje. Co se děje uvnitř tebe nikdo nevidí.
Jak vzniká pocit nezastupitelnosti u žen? Pocit, že nemůžou nic pustit, protože by se všechno rozpadlo. O oprávněnosti pocitu nezastupitelnosti a jeho důsledcích.
Když jediná představitelná úleva vypadá jako útěk – a přesto víš, že si ho nedovolíš. Chtěla úlevu a místo, kde by nemusela držet všechno sama. A to je něco, co se dá hledat jinak než útěkem.