Texty o stavu, kdy navenek všechno funguje, ale uvnitř dochází energie. O vyčerpání, které se nedá dospat, neviditelné práci, zahlcení a tlaku, který nikdo nevidí. Pro ženy, které zvládají víc, než je zdravé – a berou to jako normu.
Je devět večer. Ležíš na gauči a v hlavě se ti honí, co bys ještě měla udělat. Svačiny na zítřek, uklidit kuchyň nebo dopsat článek, který máš rozepsaný v laptopu vedle sebe. Místo toho už hodinu bezmyšlenkovitě projíždíš Instagram, sleduješ cizí recepty nebo videa s koťátky. Cítíš čím dál větší frustraci, že se nedokážeš zvednout […]
Nic po sobě nechtít, odpočívat jen tak, být jen tak sama se sebou. Dovolit si odpočinek, nicnedělání, nebo dělání toho, co sama chceš. Dokážeš to?
Věta, která neoznačuje selhání, ale něco docela jiného. Možná si opakuješ, že jsi neschopná, že je to tvoje selhání a jsi vlastně celkově hrozná. Jenže ta věta není a nikdy nebyla o selhání.
Někdy nejsme unavené proto, že bychom nezvládaly život. Ale proto, že jsme ho dlouho držely za víc lidí najednou. Pro okolí vše funguje. Co se děje uvnitř tebe nikdo nevidí.
Jak vzniká pocit nezastupitelnosti u žen? Pocit, že nemůžou nic pustit, protože by se všechno rozpadlo. O oprávněnosti pocitu nezastupitelnosti a jeho důsledcích.
Když jediná představitelná úleva vypadá jako útěk – a přesto víš, že si ho nedovolíš. Chtěla úlevu a místo, kde by nemusela držet všechno sama. A to je něco, co se dá hledat jinak než útěkem.
O zahlcení, které se někdy tváří jako únava a jindy jako neklid. A o tichých cestách ven, které nezačínají řešením, ale zpomalením. Někdy není potřeba další řešení. Jen prostor, kde se hlava může na chvíli zastavit. A kde není nutné hned vědět, co dál.
O jemném rozdílu mezi zahlcením a vyčerpáním, který stojí za to rozpoznat včas.
Obě tyto zkušenosti vznikají z péče, odpovědnosti a snahy držet svět pohromadě. Přesto mají jiné řešení.
