Někdy nejsme unavené proto, že bychom nezvládaly život. Ale proto, že jsme ho dlouho držely za víc lidí najednou.
A teď se přiznej, stačí pro sebe, jsi opravdu v pohodě, nebo cítíš spíš únavu, kterou si ani nechceš přiznat, protože o ní nechceš mluvit, a kterou ostatní stejně nevidí?
Pokud sis řekla, že spíš ta únava, tak ti chci teď ukázat, že nejsi sama. Jen se většina z nás žen svěří s něčím takovým spíš jedné kamarádce (a to ještě možná), než aby se o tom mluvilo nahlas.
A ne, nemluvím jen ze zkušenosti koučky, která přetíženým ženám pomáhá. Mluvím z pozice té, která tím občas taky prochází (teď už jen občas), a z pozice kamarádky, která to pozná na druhých, takže je jednodušší mi to přiznat.
Pamatuji si na jednu školní akci mých dětí. Sešlo se nás tam asi 20 maminek. Tehdy jsem měla nějakou extravertní náladu, tak jsem mluvila skoro se všemi. A víte co? Víc jak polovina z nás si tehdy stěžovala na únavu, na příliš mnoho úkolů, které nejsou vidět. A na to, že nás nikdo neocení a nikdo nevidí, co všechno zvládáme. Tehdy jsem pracovala jako školitelka v jedné firmě a o koučování věděla jen to, že existuje.
Že se jednou budu právě tímhle tématem zabývat, a že budu mít tu [výsadu] pomáhat ženám prostřednictvím koučování, to mě ani nenapadlo. Ale už tehdy jsem si řekla, že to přeci není a nemá být normální. A jestli to tak mají i chlapi. (Spoiler: ano, mají, ale jinak.)
Tehdy jsem ještě neuměla pojmenovat, co přesně se v těch rozhovorech odehrávalo. Jen jsem si všimla jedné zvláštní věci. Když se ženy baví o únavě mezi sebou, většinou to začíná skoro omluvou.
„Já jsem asi jen nějaká přecitlivělá.“
„Možná to jen nezvládám tak dobře jako ostatní.“
„Vždyť vlastně všechno funguje.“
A právě ta poslední věta je často klíč. Protože když všechno funguje, vypadá to zvenku, že není problém. Děti mají co potřebují, práce je hotová, domácnost nějak běží. Jenže někde mezi tím je člověk, který to všechno drží pohromadě. A ten je někdy unavený víc, než si sám dovolí přiznat.
A víš, co je na tom zvláštní? Ta únava není vždycky jen fyzická. Je to spíš tiché vyčerpání z toho, že jsi pořád o krok napřed, že myslíš za ostatní, že držíš věci, které ani nejsou vidět a že vlastně ani nevíš, kdy jsi na sebe nabrala tolik věcí, že už je těžké něco pustit.
Když o tom dnes mluvím s ženami při koučování, často slyším velkou úlevu v momentě, kdy si dovolí říct nahlas jednu jednoduchou větu:
„Já jsem vlastně docela unavená.“
Ne proto, že by byly slabé, ale protože dlouho nesly víc, než je jejich díl. A první krok ven z té pnavy je právě tohle malé přiznání. Nejde o velkou změnu, o radikální rozhodnutí. Jde jen o pravdu, kterou dovolíme říct samy sobě.
Dnes je tu jen jedna otázka:
Co z toho, co mám na starost, by možná nemuselo stát jen na mně?
Jsem tu pro tebe, když cítíš, že už nechceš dál jen zvládat.
Možná také víš, že něco v tobě volá po změně. Možná cítíš, že už to takhle nechceš. Ale první krok je stále příliš velký, příliš neznámý.Nemusíš ho dělat sama.
V mém koučovacím prostoru nemusíš nic vysvětlovat ani obhajovat. Jen se spolu díváme pod povrch toho, co už víš – a co možná ještě neumíš žít.Nezachraňuju. Ukazuju to, co už je v tobě.
Napiš mi, když budeš chtít. Když budeš moct. (Více o spolupráci najdeš také na úvodní stránce.
