O ženách, které už nemají plán, přání ani zakázku. Jen tiché přání, aby se svět na chvíli přestal tlačit.
Ženy* se mě někdy bojí oslovit, napsat mi, že jsou přetížené a že by o tom se mnou rády mluvily, z velmi zajímavého důvodu. Tím důvodem je pocit, že by měly vědět, co ode mě mají chtít. Že by měly mít jasnou zakázku.
Tak se přece ke koučům, mentorům nebo terapeutům chodí. Už při objednání se hlásí: „Mám takový a takový problém a chci ho vyřešit takhle a takhle.“
Ano, to často platí. Ale ne u vyčerpání. Ne u žen, které žijí správně, snaží se na sto procent fungovat, aby fungovalo všechno ostatní a všichni ostatní.
Proč to tak nefunguje? Protože ženy, na které je toho prostě a jednoduše moc, nemají plány. Tedy kromě to do listů na další dny a týdny. Nemají touhy, neznají řešení a už ani nesní o budoucnosti. Ne proto, že by nechtěly, ale proto, že na to jejich mozek nemá kapacitu.
Zkuste si psát na papír svou oblíbenou píseň a zároveň správně počítat trochu složitější příklady. Jde to? Moc ne.
Mozek ženy je na tom často hůř ještě z jiného důvodu. Mnoho myšlenek běží celý den paralelně. Práci v práci doprovází vztahy s kolegy a atmosféra na pracovišti. Domácnost doma se mísí s nákupy, úřady a povinnostmi cestou. K úklidu a vaření se přidávají děti, jejich výchova, vzdělání, kroužky, ale i potřeba obejmout je a vyslechnout jejich trápení. A kromě dětí ještě další členové rodiny, lékaři, termíny, platby.
Do toho se přihodí něco nečekaného a domeček z karet se sype. Bez odpočinku. Bez času pro sebe. Protože „na blbosti není čas“.
A právě to, co se jeví jako nejzbytečnější – čas pro sebe, uvolnění, malá radost nebo jen tiché zamyšlení nad sebou a vlastní budoucností – si časem vybere svou daň.
Zmizí radost. Energie. A nakonec i sny.
Přetížení lidé nemají sny. Jsou rádi, že přežijí další den. Že fungují tak, jak mají, den za dnem. Podívat se o den dál už stojí zbytečnou energii, pokud nejde o konkrétní úkoly ke splnění. A podívat se ještě dál?
Proč. Kdo ví, jestli se tam vůbec dá dojít.
Vlastně je potřeba se opravit. Přetížení lidé mají jeden sen. Je společný téměř pro všechny, i když má různé podoby. Od jemných a úsměvných až po ty nejkrajnější.
Je to sen o úlevě.
Krásné, velké, objímající, hřejivé, konejšivé úlevě. Kéž by přišla sama a hned. Vždyť už stačilo. Už je toho teď moc. Víc se zvládnout nedá. Takhle dlouho vydržet nejde.
A právě tady je čas říct pravdu. Úleva většinou nepřichází sama. Ne proto, že by člověk selhal. Ale proto, že úleva není odměnou za vydržení.
Často se objeví až ve chvíli, kdy už není síla. Kdy mizí plány. Kdy člověk musí pustit všechno, protože se všechno zastavilo. Především vlastní tělo. Někdy úleva přijde až ve chvíli, kdy padne poslední hranice.
Vyčerpání totiž není problém k vyřešení. Je to stav, který je potřeba nejdřív připustit, uvidět, přijmout a nehodnotit. Není nutné ho analyzovat. Často stačí si ho potichu, sama pro sebe, dovolit.
Je v pořádku nevědět, co se děje. Nevědět, co chtít. Nemít jasnou zakázku. Stačí vědět, že takhle už ne. I to je dost.
A často je to jediné, co je v tu chvíli skutečné.
- *Samozřejmě, že to platí podobně i pro muže. Několik lidí mě už upozornilo, že to muži mají stejné nebo ještě horší. Ano, nezmiňuji je. Ne proto, že bych nesouhlasila. Jednoduše mě oslovují převážně ženy. Vycházím z jejich zkušeností a ty pak vracím zpět dalším ženám.
Dnes je tu navíc pár otázek k zamyšlení, pokud je to tvé téma:
Kdy naposledy sis dovolila nic neřešit?
Co by se změnilo, kdybys teď nemusela nic zvládnout?
Poznáváš se v tom, že už nemáš sny, jen úkoly?
Kdybys nemusela být „hodná, schopná a funkční“, co bys sis dovolila pustit?
Co si říkáš ve chvíli, kdy potřebuješ odpočinek, a přesto pokračuješ?
Čekáš na úlevu, nebo jí někdy sama bránš tím, že ještě chvíli vydržíš?
Co je vaše „takhle už ne“?
Co by ti přineslo byť jen malou úlevu právě teď?
A jedna otázka mi k článku přijde skoro zásadní: Co kdyby tvoje první „zakázka“ nebyla něco vyřešit, ale jen přestat na chvíli všechno držet?
Jsem tu pro tebe, když cítíš, že už nechceš dál jen zvládat.
Možná také víš, že něco v tobě volá po změně. Možná cítíš, že už to takhle nechceš. Ale první krok je stále příliš velký, příliš neznámý.Nemusíš ho dělat sama.
V mém koučovacím prostoru nemusíš nic vysvětlovat ani obhajovat. Jen se spolu díváme pod povrch toho, co už víš – a co možná ještě neumíš žít.Nezachraňuju. Ukazuju to, co už je v tobě.
📩 Napiš mi, když budeš chtít. Když budeš moct. (Více o spolupráci najdeš také na úvodní stránce.
Děkuji, že čteš mé články. Pokud s tebou moje psaní rezonuje, přihlas se k odběru newsletteru, ve kterém budu na nové články upozorňovat. Případně mé psaní můžeš podpořit darem.
