Měkká i pevná zároveň
Byla vychovaná k pokoře. Ne k té vědomé, klidné pokoře, která vyrůstá z vnitřní síly. Ale k té poslušné. Takové, která vypadá jako ctnost, ale je především poslušností. Být hodná. Být tichá. Být malá. Nedělat problémy. Nepřekážet.
Učila se, že skloněná hlava je znakem charakteru. Že nerozporovat věci je správné. A že sebevědomí je nebezpečný luxus, který si dobrá dívka nemůže dovolit.
A tak se dlouho snažila být „hodná“.
Ale časem začala růst. Někde hluboko v ní to zrálo — sebevědomí. Ne ve smyslu křiku nebo pýchy. Ale jako pevnost, která se nehroutí při prvním vánku. Jako klidný vnitřní hlas, který ví: „I já jsem tady právem.“
Jenže když se dlouho žije v pokoře, která je jen přestrojeným strachem, může první nádech sebevědomí působit jako výbuch. A někdy i být výbuchem. Ustřelí to. Do útočnosti. Do nadřazenosti. Do pocitu, že „já to přece vidím líp“.
Ona to totiž opravdu často vidí líp. Má dar vhledu. Vnímá meziřádky, tiché signály, které ostatním unikají. A někdy jí ta schopnost podsune myšlenku, že je víc. Že víc ví. Že víc chápe. A tím pádem — že má víc právo rozhodovat.
Třeba doma. Třeba ve vztazích. Třeba v tichých válkách, kde se bojuje o to, kdo má pravdu a kdo ponese zodpovědnost.
Ale pravá pokora není malost. A pravé sebevědomí není pýcha.
Možná je to takhle:
Pokora je vědomí, že nikdo není menší než já.
A sebevědomí je vědomí, že ani já nejsem menší než kdokoli jiný.
A tak se učí. Každý den znovu. Dovolit si růst a neztratit přitom měkkost. Dovolit si klidně stát a přitom nezapomenout, že jsme si všichni rovni.
Pokud s vámi moje psaní rezonuje, přihlaste se k odběru newsletteru, ve kterém budu na nové články upozorňovat.
