Pomalu, tiše, ale dál. I to je pohyb
Kdysi bývala jako mohutná řeka. Pevná, rozhodná, nezastavitelná. Dny přicházely jako výzvy: kolik toho zvládne, kam až se dá posunout, co všechno stihne udělat pro druhé i pro sebe. A zvládala mnoho.
Pak ale přišel zlom. Ne najednou. Ne dramaticky. Ale tak jasně, že už nešlo neslyšet. Nemoc. Operace. Dlouhé týdny, kdy i vstát z postele byla výzva. A ještě delší týdny, kdy sice vstala, ale její tělo už nepatřilo té ženě, která dřív zvládala všechno.
Dnes znovu zvládá. Něco každý den. Jednu věc. Možná dvě. Věci, které by kdysi ani nepočítala, byly by tehdy jen začátkem dne. Dnes jsou jeho celkem.
A právě v tom je ten rozpor. Vědomí, že něco zvládá, a zároveň bolest z toho, co všechno ještě ne. Touha být vděčná, protože ještě nedávno nevěřila, že tak rychle dojde až sem, a zároveň strach, že vděčnost ji zpomalí. Že přestane růst. Přestane se snažit. Smíří se s málem.
Jenže vděčnost není slabost.
Vděčnost je klid. Tichá vnitřní jistota, že všechno má svůj čas. Že každý krok se počítá. I když se denně nic zásadního nezmění – ten jeden další trénink, jeden další pokus, jeden další den – to je ten pohyb kupředu.
Olympionik, který čtyři roky trénuje pro zlomek sekundy, kterou nikdo jiný ani nepostřehne – ten každý den děkuje, že může dál jít. A přesto v něm hoří oheň, který ho žene dál. Ne proto, že je nevděčný. Ale protože ví, kam směřuje. Ví,že ten zlomek sekundy je jeho osobní rekord.
Vděčnost a houževnatost nejsou protiklady. Jsou partneři. Jedno dává klid, druhé směr.
A tak možná… i v tobě je dnes proud, který si razí cestu pomaleji než dřív. Ale s větší hloubkou. S větší silou. A s větší úctou k sobě.
Pokud s vámi moje psaní rezonuje, přihlaste se k odběru newsletteru, ve kterém budu na nové články upozorňovat.
