Nic po sobě nechtít, odpočívat jen tak, být jen tak sama se sebou?
Je zajímavé, kolik různých myšlenek a zdrojů nám ženám brání v nicnedělání1. Přemýšlím nad tím už pár dní. Tedy v hlavě mi ta myšlenka koluje už dlouho, protože je to časté téma rozhovorů se ženami kolem mě.
Dokonce chvilky klidu, kdy po nás nikdo nic nechce – rodina, práce, okolí – považuji za luxus. A ten si často ničíme samy tím, že v těch vzácných chvilkách, kdy po nás opravdu nikdo zvenčí nic nechce, si vymyslíme nějakou aktivitu samy. Už minulý týden jsem to dala do reelu.
Ale až teď jsem sepsala to, co slýchám nejčastěji. Tak tady jsou ty hlavní sabotéři ženské snahy „jen tak být“ a nic chvíli nedělat:
1) „Když nic nedělám, jsem nikdo, jsem zbytečná“
Žena, kterou napadne toto, si vytvořila identitu založenou na funkčnosti, na tom že něco dělá, zvládá, funguje, pomáhá (…). To je její identita, to je Ona, je to její JÁ a bez toho nejen, že to není ona, ale vlastně není nikdo, je marná, zbytečná a jen překáží.
2) „Mé tělo neustále čeká problém nebo další zaúkolování“
Tělo této ženy si tak moc zvyklo na to být zaměstnaná (a neustále v pohotovosti), že už neumí být v klidu. Klid není bezpečný, „něco se stane, někdo se ozve, něco bude potřeba“. A proto ihned radši zaplní volno svým úkolem. Je to vlastně pseudopřevzetí moci nad situací – aby se nestalo něco nečekaného, budu raději dělat něco podle svého výběru, dám si fyzický nebo mentální úkol.
3) „Hodnotím sebe i svůj odpočinek“
(Dělám teď správnou věc? A odpočívám vůbec správně?)
Tato žena cizí očekávání a způsob přijetí (z dětství, partnerství, společnosti, okolí) za své natolik, že už nedokáže být sama sebou bez hodnocení skrze filtr tohoto cizího očekávání. (Např.: Shoppování není radost, ale nutnost vypadat dobře.) Prostě už nedělá věci pro radost, ale proto, že by se měly udělat, správná žena /hodná holka je dělá.
4) „Volno je jedině za odměnu, nic míň“
Tento bod úzce souvisí s předchozími dvěma body. Volno a klid bere tato žena vždy jen a pouze jako odměnu za výkon, za vykonanou práci. A třeba i odsuzuje druhé a říká věty jako: „Já přes den nikdy neležím, to bych nevydržela.“
Odpočinek jen tak, nezasloužený a pro radost, je pro tuto – většinou přetíženou – ženu často neznámé slovo, nerozumí jeho významu, ani tomu, jak k něčemu takovému může vůbec dojít. („To si jen tak sedneš do trávy a nebudeš nic dělat, když jdeš z práce domů [vařit, uklízet)?“)
Při psaní tohoto odstavce jsem si vzpomněla na jeden starý vtip2 a trochu jsem ho parafrázovala. Oba vám je přidám na konec článku. A klidně je můžete vynechat. 😀
5) „Bojím se, že si uvědomím něco, co nechci řešit“
Teď a nebo nikdy. Třeba současnou realitu.
Tuto ženu podvědomě ovládá obava. Bojí se, často úplně nevědomě, kontaktu se sebou samotnou, se svým vnitřním já. Pokud odpočívá, může se stát, že z hloubi mysli vyplují na povrch myšlenky, které odmítá. Může to být cokoliv od dávného traumatu, nedávné bolesti až po uvědomění si naplno (např. negativní) realisty současného stavu. Třeba že je toho na ni doopravdy moc a není to udržitelné – pak je to vyhýbání se kontaktu s vlastním vyčerpáním.
Pět bodů stačí. Určitě jich je víc. Vybrala jsem ty, které slýchám nejčastěji – od kamarádek, kolegyň, žen kolem sebe.
Jsem tu pro tebe, když cítíš, že už nechceš dál jen zvládat.
Možná také víš, že něco v tobě volá po změně. Možná cítíš, že už to takhle nechceš. Ale první krok je stále příliš velký, příliš neznámý.Nemusíš ho dělat sama.
V mém koučovacím prostoru nemusíš nic vysvětlovat ani obhajovat. Jen se spolu díváme pod povrch toho, co už víš – a co možná ještě neumíš žít.Nezachraňuju. Ukazuju to, co už je v tobě.
Napiš mi, když budeš chtít. Když budeš moct. (Více o spolupráci najdeš také na úvodní stránce.
Děkuji, že čteš mé články. Pokud s tebou moje psaní rezonuje, přihlas se k odběru newsletteru, ve kterém budu na nové články upozorňovat. Případně mé psaní můžeš podpořit darem.
