Čím jsem si musela projít, abych se naučila zastavovat.
Můj osobní příběh. Kdysi jsem musela. Musela jsem žít předem nalinkovaný život plný povinností, které si mnoho lidí neumí představit. A pravidel. A hlavně správných vzorů žen, které musely zvládat, musely odpovídat ideálu a musely při tom být stále laskavé a usměvavé.
Ne, nešlo o modelkování v lifestyle magazínu, šlo o život v sektě, která se tváří, že sektou není. Těch neviditelných pravidel a tlaků bylo tolik, že to nešlo časově stíhat. Být dokonalou manželkou a matkou, dokonalou věřící, dokonalou ovečkou i dokonalou pracovnicí (protože i tím ukazujeme nevěřícím, jak je víra skvělá) by vyžadoval tak 36 hodin denně.
A tak přišlo nucené zastavení. Nemoc. A já si uvědomila, co je v mém životě špatně a kompletně se zbavila veškerých vazeb na minulost. Měla jsem to jednodušší, než většina mých spoluvěřících, kteří chtěli odejít, ale snadné to nebylo.
Byla to nejlepší lekce, kterou mi život mohl dát.
Od té doby se občas stává, že se život zašmodrchá a je toho najednou moc. Často je jasné, že je to jen dočasné (třeba zkouškové období dětí spojené s dotahováním mých projektů). Ale někdy to tak jednoznačné není.
A právě ta tvrdá zkušenost, kdy mě život zastavil, mě naučila, že je mnohem lepší zastavit se sama. Klidně na několik dní stopnout veškeré zbytné aktivity. A v tom tichu rozpoznat, kudy vede cesta. Jestli je to přetížení dočasné nebo by mohlo být dlouhodobé. A co přenastavit, ať už v sobě nebo v jednotlivých oblastech života, aby se to zlepšilo.
Protože přetížená funkčnost (stav, kdy toho máme fakt hodně na bedrech, a přesto vyčerpání fungujeme) není normální ani dobrý. Je to předstupeň vyčerpání psychického i fyzického – a taky případně životní stopky.
Díky těmhle svým promyšleným zastavením v různých formách, se mi vždy vrátí do života klid, energie a čas na sebe a své koníčky.
Jsem tu pro tebe, když cítíš, že už nechceš dál jen zvládat.
Možná také víš, že něco v tobě volá po změně. Možná cítíš, že už to takhle nechceš. Ale první krok je stále příliš velký, příliš neznámý.Nemusíš ho dělat sama.
V mém koučovacím prostoru nemusíš nic vysvětlovat ani obhajovat. Jen se spolu díváme pod povrch toho, co už víš – a co možná ještě neumíš žít.Nezachraňuju. Ukazuju to, co už je v tobě.
Napiš mi, když budeš chtít. Když budeš moct. (Více o spolupráci najdeš také na úvodní stránce
