O tom, jak je přetížení „nakažlivé,“ a že se nepřenáší tlakem, ale tempem. A taky o tom, jak se člověk může ztratit ve fungování, aniž by si toho všiml.
Je přetížená funkčnost nakažlivá?
Ano, je. Ale jen ve chvíli, kdy má člověk oslabenou „imunitu“. Když nemá kotvu sám v sobě.
Imunitu má často oslabenou právě ten, kdo se ocitne vedle někoho, kdo jede naplno.
Žila jsem s mužem, který miloval svou práci. Miloval lidi. Miloval pohyb, energii, peníze v oběhu. Jen jednu věc neuměl. Vypnout.
A tak jsem vedle něj nevypínala ani já.
Ne proto, že by mě k tomu nutil, ale proto, že se to stalo normou.
Rytmus byl daný možná dřív, než jsme se my dva potkali. A ten dal vzniknout prostředí, ve kterém jsem přestala vnímat, že existuje i jiný způsob bytí.
Jeho to dohání až teď, kdy už spolu léta nejsme a on stárne.
A já jsem si až po letech bez něj všimla něčeho jiného.
Že jsem přestala odpočívat, neuměla jsem jen tak být, oceňovat věci, které nejsou výkonem. Že klid, který pro mě býval přirozený, už přirozený není.
Nakonec jsem se to naučila, opět jsem objevila sílu radosti a to, že i výkon může vycházet z klidu.
Behem let sem si ten proces prošla sama a pak i se svými klientkami. A právě při práci s nimi mi došlo, že přetížená funkčnost není jen osobní nastavení.
Je to prostředí, které ji přenáší.
Ne hlukem a tlakem zvenčí, ale tempem. A postupným posunem vnímání toho, co je „normální“.
Tehdy se to děje.
Člověk nezačne být přetížený ze dne na den.
Jen se postupně posouvá hranice, co ještě zvládne, co už je moc a co už vůbec necítí.
A tady se to láme.
Ve chvíli, kdy přestane být vidět rozdíl mezi životem a fungováním. Kdy odpočinek začne působit jako slabost. A klid jako ztracený čas.
A přesně v tomhle bodu je to místo, kde se to může začít měnit.
Ne tím, že člověk začne dělat víc jinak, ale tím, že si vůbec všimne, jak moc se jeho vnitřní nastavení posunulo. Že to, co dnes bere jako normu, dřív normou nebylo. A hlavně že návrat nezačíná výkonem, ale zastavením.
Možná ne velkým.
Možná jen na chvíli.
Ale dostatečným na to, aby se znovu objevil rozdíl mezi tím, kdy člověk žije…
a kdy jen funguje.
P.S.: Ten muž je skvělý člověk, který jel svým tempem a neměl ani zdání, že bych mu nemusela stačit. A já také ne. A ani to nebyl důvod rozdělení našich cest, na kterých jsme stále přáteli.
Jsem tu pro tebe, když cítíš, že už nechceš dál jen zvládat.
Možná také víš, že něco v tobě volá po změně. Možná cítíš, že už to takhle nechceš. Ale první krok je stále příliš velký, příliš neznámý.Nemusíš ho dělat sama.
V mém koučovacím prostoru nemusíš nic vysvětlovat ani obhajovat. Jen se spolu díváme pod povrch toho, co už víš – a co možná ještě neumíš žít.Nezachraňuju. Ukazuju to, co už je v tobě.
Napiš mi, když budeš chtít. Když budeš moct. (Více o spolupráci najdeš také na úvodní stránce.
Děkuji, že čteš mé články. Pokud s tebou moje psaní rezonuje, přihlas se k odběru newsletteru, ve kterém budu na nové články upozorňovat. Případně mé psaní můžeš podpořit darem.
