Jemný dotek pravdy, který se objeví, když přestaneš tlačit a jen na chvíli posloucháš samu sebe.
Někdy je to radost, která se hlásí jen jemně, skoro neslyšně. Někdy únava, která si sedne na ramena a nechce dolů. Taky třeba proud myšlenek, který nedává prostor ničemu dalšímu.
A jindy jen tiché vědomí, že jsem tady, mezi rodinou, psaním povinnostmi a milovanou prací.
Dlouho jsem věřila, že musím být stále skvělá: připravená, jasná, rozhodná, „správná“.

Ale čím víc se dívám pod povrch, tím víc vidím, že to nejdůležitější se často děje právě tam.
V jemném pohybu, který by se snadno přehlédne. V malé pravdě, která přijde až tehdy, když přestanu tlačit, aby věci byly jinak. Ve větě, která se objeví až ve chvíli, kdy nic nečekáme.
Někdy nejsme produktivní ani zářivé.
A přesto se děje život, ten tichý, neokázalý, ale o to pravdivější.
A co žije pod povrchem tvého dne?
Děkuji, že čteš mé články. Pokud s tebou moje psaní rezonuje, přihlas se k odběru newsletteru, ve kterém budu na nové články upozorňovat. Případně mé psaní můžeš podpořit darem.


