Hranice nejsou agrese. Jsou ochrana. A moc nad tebou má jen ten, komu ji svěříš.
Seděla naproti mně a popisovala ten pocit:„Já vím, že jsem měla právo to říct. Bylo by to naprosto normální. Ale stejně jsem se pak cítila provinile. Jako bych byla zlá a arogantní.“
Ptala jsem se, co přesně se stalo. Byla to běžná situace – něco odmítla. Řekla, že teď nemůže. Nic víc. A pak přišla ta věta z druhé strany: „No jo, ty jsi teď nějaká důležitá, co?“
Jako bič, co práskne ve vzduchu. Nenápadná věta, která má jeden úkol: připomenout jí, že si nemá moc vyskakovat. Že by se měla usmát, omluvit, vysvětlit, vyhovět.
Seděly jsme spolu nad tím a pojmenovaly si to: Tohle není zpětná vazba. Tohle je snaha o moc. O kontrolu. O udržení tvé poslušnosti. Protože když tě někdo kritizuje za něco, co je naprosto očekávatelné a normální (říct ne, stanovit si hranici, rozhodnout o svém čase), neříká ti tím: „Přemýšlej o sobě.“Říká: „Zůstaň na tomhle místě, tady, kde chci abys zůstala, byla jsi tu vždy a budeš tu dál.“
Moc není v tom, když se bráníš. Moc je v tom, když dovolíš té větě, aby se ti zavrtala do kůže. Aby tě umlčela. Aby tě naučila se přizpůsobit.
Mluvily jsme o tom, co se stane, když to odmítne uvěřit té větě. Že není arogantní, zlá ani necitlivá. Jen chrání sebe, svoji energii a svůj čas.
To není agrese. To je hranice. A je zdravá!
Děkuji, že čteš mé články. Pokud s tebou moje psaní rezonuje, přihlas se k odběru newsletteru, ve kterém budu na nové články upozorňovat. Případně mé psaní můžeš podpořit darem.
